Nové knihy v knihovně:

Zásmucké imprese

2025

Teprve nedávno přišla jsem do Zásmuk, a od té doby nejednou byla jsem tázána, jak že se mi zde líbí. Nuže dobrá; zde jsou mé dojmy.

Budu hledět, aby má osoba zůstala jaksi stranou a neobtěžovala, než nebude-li zbytí, v kterémžto kontextu není zajímavým odkud jsem přišla, ani kdo jsem. Co však zajímavým jest, toť pohnutka, jež přivedla mne sem i obraz, jakým stalo se to, poněvadž rozhodující úlohu sehrály v tom právě dojmy, jimiž Zásmuky působí. Vlastně byly to dojmy samojediné.

Na sklonku června měsíce koňského roku jsem vykonala jakousi služební cestu do Slunečného údolí, ukrytého hluboko v sázavských lesích. S ohledem na povinnost a včasné splnění úkolu dala jsem na cestě z Prahy vésti se autostrádou, bych pak na cestě zpáteční, majíc všechnu volnost, dala se vésti jen očima a jela nazdařbůh, orientujíc se podle světových stran, úzkými silničkami, abych potěšila se půvabem kraje, jenž je mi prakticky neznámým. Byla to cesta vskutku pěkná. Vedla mne sceneriemi takové krásy, až je skoro s podivem, že pro zaujatost vším, co zraku předkládáno s takovou štědrostí nesjela jsem hned několikráte do příkopu. Je-li něco takového lehko možným na Neveklovsku, tak co teprve zde, na Sázavsku, že – a Máchovy vzletné verše přišly mi na mysl též. Posléze octla jsem se na křižovatce císařské kutnohorské silnice, bych pak vkrátku dostihla Bečvár. Silnice vstupuje do této vsi vinouc se protisměrným obloukem po temeni hráze rybníka, jehož hladina leskne se vlevo a pěkného gruntu, jehož hospodářská stavení stojí vpravo. Nic bych za to nedala, že dříve byla cesta na hrázi jaksepatří lemována stromy, nejspíše pořádnými duby, neb olšemi, než to je minulost; teď jsou tu plechová svodidla. Stavení podél silnice jsou všední, nijak zvlášť vzhledná, což mění se až s dostižením nejstarší části vesnice; to je, panečku, hned něco jiného. Krása původní obce jest na prvý pohled nápadnou, ana takřka nezohyzděna jedem moderny. Jako celoživotní studentka latiny mohla bych tuto vysvětlit význam právě latinského původu toho bezobsažného výrazu, jenž dnes – pohříchu s oblibou – užíván, než tím bych vyprávění jen pokazila.

Hospoda se zahrádkou, úhledný zámeček, pěkná malotřídní škola a jiná stavení, další větší hospodářský dvůr, nádražíčko místní dráhy, klid; tolik, jen tak málo jsem viděla z Bečvár, neb cestujícím vozem není přáno více. V životě má totiž všechno svou cenu, vždy vzdáváme se něčeho pro něco.

Plna těch dojmů a jaksi slavnostně jimi rozrušena – neb nezůstalo už mnoho takto nedotčených, nebo tak málo dotčených míst – probírala jsem se jimi, listujíc jimi, a prohlížejíc jich. "Tady to místo by stálo za návštěvu," říkala jsem si, když tu objevila se na obzoru rozpustile neurovnaná linie střech, jež odvedla mou pozornost na se. Zdálky vidno konturu nějaké mohutné stavby, o kousek vedle pak vysokou, zašpičatělou zřejmě věž. Vkrátku se ukazuje, že co se zdálo být věží, toť mimořádně urostlý smrk, a ona mocná budova řádnou Sokolovnou, kde tuží se paže, vedené touhou sloužit vlasti. Zní-li vám to dnes nevážně – anebo ještě i jinak – pak by bylo na místě zamysliti se proč že. Minuvši dosti mohutnou budovu zřejmě kláštera – u těch bývají pěkné zahrady, neb i parky – , octla jsem se na náměstí, a tu už nezaváhala jsem jako prve v Bečvárech, nýbrž zastavila, vystoupila, a okouzlena rozhlížela se kolem. Zámek, park, kostel, krásná imperiální škola, ty domy dole na náměstí, to bude jistě fara a asi pošta … A na prvý letmý pohled ani zde žádná moderna, jen samá Krása, jaká stavěna do roku 1918, a snad ještě pár let poté. Zašla jsem toho dne jen do zámeckého parku, bych tam chvilku rozjímala, a potěšila se. Bohužel nebyla tam lavička, i usedla jsem na trávu. Parky zaujímají v mém životě zvláštní místo, a s oblibou jich vyhledávám; proč je tomu tak, to … bych musila mnoho vysvětlovat, na což zde jednak není místo, jednak jistě ani nikdo zvědav.

Líčenými dojmy a prožitky plynul čas rychleji, jak už v příjemných chvílích jeho nedobrým zvykem, a bylo třeba pokračovat v cestě. V zatáčce pod městečkem ještě zahlédla jsem komín nejspíše cukrovaru, a v tom snivém rozpoložení vyhlížela jsem tabulku s názvem obce, kterou musím minouti na jejím konci, anžto na začátku jsem si nevšimla. Zásmuky.

Městečko, a po chvíli i věž kostela, vetknutá v úbočí návrší, záhy ztratily se mi z dohledu; ne však z mé mysli, a co by tak mohlo býti koncem, později ukázalo se začátkem. Těmi nanejvýš libými dojmy zdejšího genia loci byla jsem všecka okouzlena. Učaroval mi, a nebylo žádné pomoci. "Nestálo by za to prožít zbytek života v místě tak pěkném, tak klidném, v poměrně bezpečné vzdálenosti od Prahy, která za mých dnů ničí své okolí ? Zdejší lidé přece musí vědět o kráse, kterou mají kolem sebe, jistě váží si jí a opatrují své městečko, aby ho nestihl osud tolika jiných, mezi nimi i mého rodného … " Tato pro jednoho na pohled smělá, pro jiného zas bláznivá myšlénka objevila se ještě na cestě domů. Intensita tou kratičkou návštěvou vyvolaných dojmů ani přitažlivost té myšlénky s časem neslábla, nýbrž sílila a dosti ochotně, ba ráda dala jsem se jí svésti. Mé poměry jsou takové, že mohu jít, kam se mi zlíbí. Stačí mi nalézt obživu a kam bych složila hlavu, a poněvadž v životě jsem se žádné práce nebála, není to tuze mnoho. "To by bylo, aby tam nebyla práce, aby tam někoho nehledali," řekla jsem si, a jala se pátrati. Kdo za našich dnů dovede vzít za každou práci, přičemž stačí umět jen něco více, než tlapkat prsty po mobilním telefonu neb klávesnici počítače, ten se neztratí, a najde živobytí prakticky kdekoli. Jak tušíte, našla jsem, a netrvalo to ani deset minut.

Mám ráda venkovský mrav; ačkoli za našich dnů značně upadl, vždy byl zdravějším městského, jaksi čistším, kterýžto rozdíl jest za našich dnů ještě výraznějším. Příchozí do nového místa v našich zemích běžně nacházeli nájemních pokojů neb mansard u zdejších, kteří tak něco přilepšili si. Takový alespoň býval obyčej a jak věřila jsem, posud i jest. Obyčejem též platilo, by nově příchozí zašli o neděli do kostela a odtud pak do hostince na oběd, kde setkali se s domácími a zdvořile jich pozdravili; mám ráda našich obyčejů. Vyhledavši si adresu, dopsala jsem panu faráři, neb tušení mi pravilo, že věci tak složí se, a bude mi hledati tuto byt.

Vrátila jsem se do Zásmuk jen o tři as týdny později, abych představila se své budoucí doufejme představené v den zdejší slavnosti, zvané Porciunkule. Shledala jsem to načasování šťastným, neb jak pan farář ve své odpovědi vysvětlil, Porciunkule jest slavností na způsob posvícení, u které příležitosti sloužena též mše svatá právě v tom kostele, jehož mohutná stavba onehdy přivábila na se můj pohled mezi prvými, hned po Sokolovně.

Byl skvostný den jak ze zlata, jeden z takových, jakých oslavuje píseň "Jaro je tady." Znáte tu prostou, líbeznou skladbičku ? Ne-li, o mnoho přicházíte. Leč snadná pomoc – jde o ústřední melodii bia "Kantor Ideál." Ustrojila jsem se k té příležitosti jak náleží svátečně, ještě o něco elegantněji než dámy v onom snímku; přibližně tak jako ony totiž oblékám se ve všední den. A Zásmuky dovedly to oceniti – dva pánové smekli klobouk (více pánů klobouk nemělo, pročež smeknout nemohlo), a ještě v kostele jeden zdejší rodák, znalec dějin městečka a známý to neúnavný společenský enthusiasta v jedné osobě spletl si mne s vnučkou paní Diany hraběnky Sternberg, jež k lítosti zřejmě četných obyvatel panství zesnula kratičko předtím. K mé lítosti rovněž, neb ač neznala jsem ji, skonu dobrých lidí želím jako toho svých blízkých.

Ku mši sv. krásně zpívalo několik opravdu slavičích hrdel, že radost poslouchat, a v kázání zazněla nejedna moudrost. Člověk nepotřebuje být nějakého vyznání, by zašel do kostela – sama též nehlásím se k žádné z církví. Ku Stvořiteli však ano, v kostelech se mi dobře rozjímá, a setkati se s lidmi přece zdrávo – vždyť jaká by to byla obec, jejíž obyvatelé nesetkávali by se, že. Proto mne u srdce zabolela stébla trávy ve škvírách dlažby před vstupem do tohoto kostela, prozrazující nedostatek péče, jako i nepatrný počet podešví bot na tuto stoupajících.

Setkání s mou budoucí představenou, jednou z nejvlídnějších, jakých bylo mi za můj příliš už dlouhý život poslouchati bylo tuze příjemným, a místo jsem dostala. Skončily jsme, když byl čas k nedělnímu obědu, na který ale, jak se ukázalo, v mém případě nebylo kam jít; hostinec U Kozy jsem tehdy neznala, a jiný jsem neobjevila. Znovu bylo mi tak čeho líto. Znovu proto, neb chtěla jsem vlastně přicestovat vlakem; těmi totiž cestuji nejraději. Vlaky však už do Zásmuk nejezdí; zboží i náklad vozí veliké nákladní vozy, a od té doby se všichni máme dobře.

Vzdor tomu bych však mnohem raději přibyla vlakem; cestou bych jistě prohodila slovo se zdejšími spolucestujícími, kteří by jistě byli zvědavi, co a ku komu mne přivádí. Vjíždějíc do nádraží, lokomotiva by hvízdla; jsme v cíli. Vystoupila bych, před staniční budovou by stál pan výpravčí a krok za ním manipulant, by na vozíku odvezl ze služebního vozu zásilky, objemná zavazadla, a poštu. Pozdravili by známých, přeměřili by si vystoupivší neznámou přespolní, já bych jim kývla na pozdrav, a už bychom se od vidění znali. Byla bych mohla přibýt o den dříve; ubytovala bych se v hostinci U Nádraží, dopřála si chutného, poctivého našeho pokrmu, zapila jej pivem ze zdejšího pivovaru, a odpočala si. Potom bych se vydala na procházku městečkem, obdivovala jeho kráse a těšila jí, neb tolik jí zde zůstalo. O tom hostinci jsem tehdy také neznala; p.t. pan Vítek Strnad, jehož jste jistě uhodli v onom pánovi, jenž mne zaměnil s vnučkou hraběnky Diany, mi budovu hostince ukázal až o půl as roku později, což ale nevadí.

Stane se jenom to, co i státi se má a přijít sem, mezi vás, bylo mi v duchu toho obratu souzeno, jsem-li zde. Snila jsem najít takový as pokoj k bydlení, jaký poštěstil se postavě prof. Suchého alias Kantora Ideála.

Uplynul čas, prošla dlouhá řada událostí. Lidé změnili se, a tudy i společnost; některých svých zvyků odložili, jiných si osvojili. Co kdys bylo všedním, to dnes nejednomu z nás snem a co kdys tužbou, to dnes často otravným. Všimli jste si ?

Na onom pokoji bylo krásné snad vše – vysoký strop, pod nímž se nám dobře dýchá, rukou truhlářovou vyrobený nábytek ladných křivek, i pohled z okna do zahrad a zeleně, kde pana professora budil ptačí zpěv. Žádný takový jsem nenašla, i tak ale stálo při mně štěstí; prostřednictvím a laskavým přispěním své představené přišla jsem k panu Ladislavu Suchému, zdejšímu podnikateli a příjemnému to člověku, který volný pokojík měl. Měla jsem tedy obživu i střechu nad hlavou, dostala příležitost, a od té chvíle směla žít v Zásmukách; mé přání bylo splněno.

Jeden by si pomyslil, že tím je to vyřízeno a není, co by si člověk ještě mohl přáti; tu by se však hrubě mýlil. Jistě – nejeden měl by na tom dosti: hleděl by vydělávati, chodil do práce, odtud domů, a u příležitosti se rozhlížel kolem. Náležím však – bohužel, chce se mi někdy říci – k těm, kteří do značné míry skromni hmotnými potřebami, zato nedostatkem lidské pospolitosti – neřku-li její absencí – zle trpí. Nalézt zde práci a byt bylo poměrně snadným, neb záviselo to od příležitosti a ode mne, chopím-li se jí. Naproti tomu nalézt zde lidskou obec, společenství, to už bylo jest mimo mou moc, anžto nalézt možno pouze to, co existuje. V mnoha našich městech a obcích už byla zničena, rozložena, zde však doufala jsem ji ještě najít, a tu naději ve mě živilo právě zdejší prostředí. Přijde-li na společnost, tu pak vyvstává ještě i jiná otázka: přijme-li koho, a jak.

Odpověď na tu otázku snad nikdy nedostaneme vzápětí; je třeba žít, pracovat, potkávat zdejších, a ukáže se. Zařídila jsem se tedy právě tak; ve zbývajícím čase objevovala jsem zdejší Krásu, a těšila se jí.

Konec léta byl mile ospalý. Dny byly teplé, prozářené slunečním svitem, a stín stromů v zámeckém parku příjemně chladil, když sedávala jsem pod nimi, pohlížejíc v otevřený severním směrem širý kraj. Jistě nepotřebuji vám všecku tu Krásu líčiti – vždyť máte ji před očima a kolem sebe každého Božího dne, důvěrně ji znáte, a sytíte jí své zraky a duše. Znáte, jak paprsky ranního slunce zlatí a růžoví průčelí kláštera, po něm kostelní věž, a když to vyšplhá oblohou výše i kostel sám, aby teprve potom zalilo svým jasem kraj k Poděbradům a Nymburku. I ta hvězda vidí spanilost Zásmuk, na které mezi prvými každého dne shlédne. To vše ale stane se nicotným, když přijde podzim, ten mistr palety nad mistry.

Každého rána zastavila jsem se – a nemine den, abych tak neučinila – na své cestě náměstím do místa, abych malou alespoň chvilku obdivovala se divadlu, rozehrávanému šikmými slunečními louči na barevném listí mohutných stromů za tepaným plotem parku, jak růž novorozeného dne zpolehounka stéká loukou pod zámkem dolů, do procitajícího kraje, ve zvlněnou jak záhyby roucha nížinu pod obcí. Ušlechtilé, geniem architektů a umnýma, pilnýma rukama zásmuckých vztýčené zde stavby snoubí se s půvabem divů přírodních v dokonalé, jaksi upokojující harmonii: vše je v pořádku, tak to má býti, tímto máme se v myslích obírati. Nesejde ani v nejmenším na tom je-li ráno, nebo večer – vždyť vy dobře znáte úžasných západů slunce za Vršicemi, kdy obloha rozehraje zas jiné představení, a líc Zásmuk zardí se odleskem těch barev. Jiskra, vykřísnutá v lidském oku prvým paprskem jitřního slunce však nikdy není táž jako ta za skonu dne, a i ozářené jí myšlénky a vznícené pocity jsou jiné. Také v tom ukrývá se nejeden půvab. Krása, kam oko pohlédne.

V té as době povšimla jsem si na tváři Zásmuk utržených ran, kterých jsem dosud neviděla, anebo jich v zaujetí přítomnou zde krásou přehlížela. Parčík před imposantní budovou školy láká mimo jdoucího, by prošel se jeho svěží zelení, ba i usedl na lavičku před sochou sv. Jana Nepomuckého. Zátiší bohužel zhyzděno dvojicí plastových budek, postavených sotva pár kroků vedle barokního uměleckého díla, a ještě přijatelný dojem z laciných napodobenin zdobných starých luceren přeťat lesklými stožáry ostrých, strohých linií osvětlení mocnějšího, jaké zřejmě ´modernímu´ člověku nezbytno. Vše, co se nachází v našem zorném poli neb vstupuje v sluch působí na nás, i když nevěnujeme tomu přímou pozornost. Tak umělecky pracované lucerny, lavičky, balustrády, a podobné prvky působí svými křivkami libě, zatímco strohé, ostré tvary působí … stroze a ostře. Jednou takto nahlédnuto, takových projevů egem bez citu hnaných tužeb najdeme kolem sebe – naneštěstí – množství. Zdejší zámecký park, bažantnice, a pustnoucí farská zahrada obehnány kamennou zdí; ráda dívám se na ty zdi, poněvadž nestejné kameny s takovou pečlivostí složeny v úhlednou stavbu, že vždy znovu přitáhne můj pohled, a musím se jí obdivovat. Zeď jest většinou svislá a rovná, pravda, místy vine se, a přec není nudná; právě pro svou složenost. Krása, jak praví jeden professor aesthetiky, jest vždy složenou. Aesthetika však – k mé lítosti – patří k tomu všemu, co společnost (vedena kým, neb čím ?) odložila. A tak lidé staví z plechu, betonu, anebo umělého kamene.

Jaká škoda … Přitom jen nedaleko odtud, v Hořátvi, jest nevelký závod, vyrábějící původní, ani o vlas nezměněné, krásně pracované pouliční lucerny, jaké osvětlovaly našich obcí po půl druha století. Dočista k nevíře pak dnes může býti, že lidem to postačovalo, ba dokonce bývala část luceren za nejhlubší noci zhášena. Nehoráznost, že.

Jdouc náměstím, dávám dobrý pozor bych hleděla do parku, na zámek, kostel, neb alej před ním, která ukrývá Mariánský sloup. Musím tak, poněvadž náměstí utrpělo tolik ran, že pohled naň působí mi bolest. Jednou z nich jest z kloubů zcela vymknutá automobilová doprava, jež zničila už tolik našich obcí a tolik míst učinila neobyvatelnými, že lidé raději odvracejí se od té hrůzy, neb nevědí, co počít. Respektive vědí: musili by jezdit vlakem neb autobusem, ob čas dokonce používati nohou, což však mnohé děsí více, než zdivočelá doprava. Jak dalece platí to zde, znáte sami.

Pan inženýr Strnad disponuje množstvím obrázků Zásmuk z bližší i vzdálenější minulosti. Dík ochotě tohoto pána seznala jsem o původní podobě náměstí s krásnou barokní kašnou a hezčími domy, kdy ještě bylo místem setkávání vašich prarodičů, ba ještě i rodičů. Dnes ale máme se dobře, máme tuhleten blahobyt, a tomu je třeba něco obětovat, že; a tak je z náměstí parkoviště, sinalým světlem osvětlená zastávka autobusu, v noci pak odstavná plocha pro veliké nákladní vozy. Ty vozí věci, o nichž jsou mnozí přesvědčeni, že bez nich nemohou být, anebo ne spokojeni, tedy se nedá nic dělat; on pokrok není žádná idyla, že ano. Krása … prosím; ale nesmí to překážet, a taky aby to moc nestálo. Pokrok musí být za každou cenu, kdyby čert na koze jezdil, a někde parkovat musíme; to přec dá rozum.

Zmrzačené náměstí skýtá němý, a přesto výmluvný obrázek vývoje, jímž společnost před dlouhým časem zamířila. Od sochy sv. Jana Nepomuckého, uměleckého to díla, přes ještě pravidel aesthetiky zhruba ctící zděný transformátor ku bezduché, docela ničeho už nerespektující boudě čekárny, laciným napodobeninám zdobných luceren, vysokým lesklým stožárům ´moderních´ lamp, a plastovým kadibudkám. Paskvil. Byli jsme snad k místům, kde žijeme lhostejnými, že nezaznamenali jsme, kdy začalo se to vše dít a nepostavili se proti, anebo dokonce padá část viny na každého z nás? Kdo ví.

Jaká surovost, jaký nevkus, jaká škoda. Krátce a upřímně řeknu, že těch, kdo zbořili kašnu, cestičky v parku polili asfaltem, místo luceren zarazili ohavné stožáry, postavili hytlermarket vedle bažantnice a tu šedou obludnost za nádražím, bych dala hodit lvům.

"Jenže ta šedá obludnost dává pracovní příležitosti, paní Chytrá;" jako bych to slyšela. Těch ale – více, a užitečnějších – dávala i pekárna, dráha, obchod uhlím, cukrovar, pivovar, pila, zemědělství a další zdejší živnosti, o nichž ani neznám, moji milí. O době, kdy ještě vedena domácnost a hospodářství na zámku, jak ještě vaši prarodičové zažili a pamatují, ani nemluvím.

Přišla-li už řeč na onen hytlermarket, pak musím říci, že nemohu pochopit, jak tamo mohou našinci vůbec vložit nohu; zvláště ne poté, co provalilo se, že z ´vyspělého demogratického Západu´ vozí k nám a prodávají ošizený odpad z vlastního stolu, a dnes i pečivo s rozemletým hmyzem. Už vůbec ! pak ne zde, kde máme samoobsluhu J & J, vynikající řeznictví a uzenářství Švarcových, plné pochutin, a pekárnu v Žižkově ulici, která peče tak chutné pečivo a koláče, že to ani slovy opsati nedovedu, a kde setkávám se s tak milými lidmi, že radost jich vídat. A statek, kam si dojít s baničkou pro čerstvé mléko našla jsem také. Kupujeme přece u svých, a podporujeme přede všemi právě jich. Jak zvěděla jsem, měli jste zde vše: zeleninu – i poté, co řádoví bratři klášter opustili, a neměl ji kdo pěstovat – , ještě jiné samoobsluhy, hračkářství, květinářství, řemesla, avšak zřejmě vám to nebylo dost dobré. Chtěli jste … vlastně nevím, co že jste chtěli; vidím jen výsledek. Ne a nebyli jste spokojeni, chtěli jste stále víc, a tak nemáte už skoro nic.

Žiji zde, a pracuji. Netuším sice, jak to možno, že setkávám se výhradně s velice příjemnými, přívětivými lidmi, a prakticky týmiž jsem obklopena v místě – v práci, abyste rozuměli. Jsem tomu pochopitelně tuze ráda, a nahlížím to velikým privilegiem, čemuž jistě rozumíte bez dalšího. Vzdor tomu, společnost – onu živoucí obecní pospolitost, jakou zmínila jsem dříve – zde nenacházím. Snad bych měla ozřejmit blíže, co mám na mysli, co že to hledám.

Celý život jsouc oddána sportu a pohybu, zajímala jsem se o zdejší Sokol. Věnuji se jiným disciplinám než pěstuje tato naše nejstarší a cenná organizace, jejímž posláním mimo pěstování zdravého těla bylo jest též pěstování zdravého ducha zejména v mládeži, v její výchově ku lásce k vlasti, v pěstění nezbytných v tom kontextu vlastností, jakými jsou čest, bratrství, pevný a ryzí charakter, odvaha, i odhodlání. Zdejší Sokolové tuží se ve sportu, jen co je pravda, všechna čest, leč cos tomu schází.

Přála bych si vidět průvod fešných našich sokolů a sokolek pěkně ustrojených, na svůj národ hrdých, v doprovodu sokolské kapely a následnou obecní veselicí, kam by přišli všichni zdejší, by potěšili se tím utěšeným pohledem, a by byli a veselili se pospolu. Vždyť sdílená starost poloviční, sdílená radost dvojnásobná – a může snad býti radostnějšího pohledu, než na zdravou budoucnost národu ? To bych ráda viděla, to hledám.

Přála bych si vidět též průvod místního sboru dobrovolných hasičů – v těch krásných uniformách, jakých mívali, též s jejich kapelou; hasičské bály pak patřívaly k těm vyhlášeným, spolu s mysliveckými, dluhuji dodati. Myslivecký spolek činí se též, jak dočtla jsem se ve Zpravodaji, jehož nebýt, nezvěděla bych o existenci ani toho, ani spolku včelařského.

Ač jen nepatrně větší Zásmuk, mívalo mé rodné městečko to vše také, krom toho ještě i spolek baráčníků, rybářskou jednotu, sdružení válečných vysloužilců, a oddíl ostrostřelců. Sokolové, hasiči, a ostrostřelci pak měli své kapely. Něco zůstalo až do našich dnů, věnuje se své činnosti tak jako i zde, leč v jakémsi vzduchoprázdnu. Ne právě snadno uchopiti slovy tuto současnost.

Chodívám na procházky prakticky pustým městečkem, míjím mladistvými vandaly počmáraný hezounký kostel, špinavou a zpustlou kapličku ve výklenku márnice, do níž nějaká dobrá duše dala k maličké sošce světice dvé umělých květin. Ubírám se kolem zavřeného hostince, na jehož oprýskané fasádě vidno poslední zbytky pěkně do oblouku vyvedeného jeho názvu "Hostinec U nádraží." Nic bych za to nedala, že scházívali se tam známí neb kolegové z práce v určité pevné dny, jako scházeli se gymnasijní professoři včetně nově příchozího prof. Suchého alias Kantora Ideála, a kouleli kuželky.

Míjím chátrajících staveb, jež činily Zásmuky překrásnými a mám to štěstí, že ještě činí, a že smím jich vidět. Míjím staveb, lidí však jen co by člověk na prstech jedné ruky spočítal, pokud vůbec koho. Jistě; skončí-li právě vyučování, vídám a potkávám školáků a školaček většinou v teplákách, otrhaných kaťatech, blůzách s anglickými nápisy, případně kapucami na hlavě. Zírají do telefonů, anebo krmí se v krmítku pro saracény. Ptávám se sama sebe, jací asi jsou jejich rodičové, abych raději zřekla se odpovědi. Čest budiž těm nečetným výjimkám v osobách pěkně ustrojených chlapců a děvčat, jejichž rodičů poznati bylo by mi naopak potěšením a ctí. Několik takto znamenitých dítek ze zdejší školy – ač ne všichni jsou zdejší – znám; jsou to sportovci, dobře, ba výtečně se učí, a jsou dobrými – lidsky dobrými, dobře vychovanými. Jejich rodičové mohou z nich mít radost, a jistě i mají. Jsou zde zdatní mladí kynologové, sokolové, a sportovci, jak dočtla jsem se, potkati jich však nelze. Poté, co žactvo rozjede se autobusy do svých domovů, zůstane v boudě čekárny jen malý hlouček buď zevlujících, nebo zírajících do telefonů, a městečko se vylidní, jak by bylo vymřelo. Jen občas ukáže se osamělá postava, mířící z náměstí vzhůru ku klášteru ulicí kolem mrtvých obchodů, aby záhy někam zmizela. Mimo zmíněného hostince U Kozy nezůstal zde žádný; žádné místo, kde by lidé mohli se scházeti, poklábositi, ať už se byli smluvili, anebo jen tak, protože zachtělo by se jim zajít posedět mezi jiné, a vypít sklenici dobrého moku. To vše tvoří ono vzduchoprázdno, jež zmínila jsem prve.

I kdyby ale všechny spolky a společenské organisace stokrát pocítily potřebu takto o sobě dávat věděti, jak načrtla jsem, není vlastně mnoho kde. Na náměstí se scházeti a veseliti nelze, poněvadž je tam parkoviště. Po skonu hraběnky Diany zámek v držení dědiců, již oň toho času mnoho nedbají, mnoho neúčastní se ani tuto organisovaných zámeckým spolkem událostí. Zeď, jíž obehnán park a bažantnice, jež tak velmi se mi líbí, se rozpadá. Sečkají-li oba vlastníci dostatečně dlouho, rozpadne se docela. Pak bude čas "zachránit" poslední stojící část, a umístit k ní tabulku:

"Zeď kolem bažantnice/zámeckého parku. Postavena v osmnáctém a devatenáctém století z kamene, který v kraji volně vyskytuje se pod tenkou vrstvou půdy, rozpadla se ve století jedenadvacátém. Tato poslední zachovaná část opravena díky fondům EU. Sláva !"

Hrubá ironie, pravda, leč taková jest – až na výjimky – dnešní společnost: ve své tvůrčí impotenci neschopna, než šedých ohavností, a snad proto vábena ku zůstavené zde Kráse tak neodolatelně. Ve své nemohoucnosti čehos podobného tak alespoň označí ji sobě cedulkou, jak by podepíše se na ni, hlásíc se o zásluhy na tom díle.

Jako by péče o zanechané nám předky dědictví byla něčím jiným než radostnou, s vděčností vykonávanou povinností. My však máme moderní technologie, umělou inteligenci, plno starostí tadyhle s hospodářským růstem a nemáme pokdy, abychom o své vůli našli chvilku, převlekli se do modráků, a přiložili ruku k dílu.

Prozřetelnost prokázala mi velikého privilegia, když o porciunkulské mši přivedla mi do cesty jmenovaného už pana inženýra Vítka Strnada; jeho znalosti zdejších dějin jsou vskutku přebohaté, jeho zápal příkladný, a věru následování hodný. Od tohoto pána slyšela jsem mnoho zajímavého i pohnutlivého z historie Zásmuk, o životě, pohromách, úpadku, a zas novém rozkvětu, k němuž obec přivedena pracovitýma rukama zdejších lidí, též jmenovitě o nejznamenitějších z nich. Též jeho milá choť náleží k těm, jichž tuze ráda potkávám. Viděla jsem mnoho obrázků městečka, jeho někdejší půvabnou líc, viděla nemálo fotoček z méně vzdálené minulosti, na nichž zachyceni též zdejší lidé – při práci, oddechu, veselí, a zas loučení k vojsku narukovavších s rodinami a příbuznými na nádraží, z něhož odjížděli brániti svou vlast. Přímo kypí životem a promlouvají ty obrázky, tolik emocí zachycují, že málem člověku ruky podávají, by vstoupil do nich. Leč toho nelze, bohužel; kdyby ano, nebylo by mne zde. Seznavši takto o života plné minulosti, snad činí mi to přítomné vzduchoprázdno tím bolestnějším, neb ukazuje rozdíl; strašlivý, propastný rozdíl.

Dostatek moci ku změně, ku naplnění oné prázdnoty nemají ani příležitostné události, organisované dobrými enthusiasty, neresignovavšími na obecní život, neb skupinkami takových lidí, jichž považuji si, třebas jich osobně neznám. Spatřuji určitou bezradnost v těch událostech a oslavách, jakkoli uspořádávány jistě s nejlepšími úmysly, pro něž – jako i pro vynaložené úsilí – třeba si vážiti všech, kdo nelitovali a nelitují ni námahy, ni svého času. Přesto však pro mne postrádají čehos, co bych nazvala hlubší spojující myšlénkou, snad lidskou svorností. Není-li svornosti, není-li vzájemné náklonnosti a obecní soudržnosti, není ničeho; snad právě to příčinou onoho prázdna. Oslavuje-li se přebohatá historie městečka, pak věc odbyta právě jejím připomenutím, přičemž co postrádám, toť uvědomění si, jak s touto nakládáno, i že s ní má býti nakládáno. Stín obdobné bezradnosti lze zahlédnouti i v událostech, dávaných v klášteře: "máme tu klášter, tak v něm něčeho podnikneme." Určitá potíž tkví v tom, že určením kláštera jest rozjímání, práce na sobě samém, i ta pro denní chléb, což za našich dnů jaksi nepohodlným, poněvadž prvé je stavem mysli, druhé činností všednodenní, pročež ani jedno nelze dost dobře organisovati, natož naroubovati na to jinou obecní veselici než dožínky – kterých jsme ostatně odložili, neb střízlivě pragmatický, chladnou logikou uvažující člověk není za úrodu vděčen, poněvadž si vše koupí.

Leitmotiv, tedy to, co jest všem těmto událostem společným, pak doplňuje absence společné zdejším lidem myšlénky a vůle, čeho by sami k dějinám městečka přidali, čím by v nich pokračovali, a ano, snad i opravdová láska k němu. Jedna ze zdejších – takto obětavě činných – dam mi svěřila, že zásmučtí těch událostí až na výjimky nenavštěvují; přicházejí se podívati spíše přespolní, z nichž však většina též pouze podívá se, něčeho zakoupí, konstatuje "hm, pěkný" – a to je vše. Schází ona jakási sounáležitost, s níž ku příkladu bývala dávána představení ochotnického spolku. (ani toho už není více). Sounáležitost, s níž diváci navštěvovali představení a svou účastí, i sousedskou znalostí herců, kamarádstvím s nimi nepřihlíželi jeho ději, nýbrž jej spoluvytvářeli. Podtrhuji, že jde jen o jeden příklad z mnoha a dodám, že před loňskou odpolední porciunkulskou veselicí v zámeckém parku jsem prchla; vyhnalť mne rámus (tuc-tuc, tuc-tuc, bum-bum, ts-ts-ts-ts), jenž za našich dnů předkládán za muziku.

Ona netečnost zdejších může – mezi jiným – míti příčinu v tušení, že naše současnost jest ducha, i skorem všeho vznešenějšího prázdná, pročež ku historii městečka nemáme čeho přidati, a tak raději odvracíme se a konzumujeme. Pozornější pohled by totiž odhalil způsobený zmar a nevyhnutelně přivedl by nás, bychom zastyděli se; pak bychom opravdu – doslova i obrazně – musili obléci pracovní úbor a plivnouti si do dlaní, bychom vše napravili, a přivedli zpět k pořádku. Jenže jak známo, myšlení bolí, a práce … Ego s Materiálnem versus vědomí a svědomí.

Čítám též Zpravodaj; v posledním jeho loňském vydání, přinášejícím souhrn předvánočního dění hledala jsem rozjímání, neb apel k němu, leč marně. Slovo "láska" vyskytuje se v něm jen jedinkráte. Takovou sezonní záležitostí je láska, i tahleta humanita, dalo by se říci. Slovo "rozjímání" ve smyslu zahloubání se sami do sebe, ve smyslu reflexe, neb jakés inventury našich životů neobjevuje se v textu ani jednou, a tak tedy veřejně dopouští se takového rozjímání má maličkost zde.

Ony vůbec jsou ty Vánoce problematickou záležitostí: oslavují narození Kristovo, jehož osobou přivádějí k víře ve Stvořitele, a právě ten příčinou té problematičnosti – ne všem, to ne, avšak mnohým. Ti Ho považují jaksi za překonaného, poněvadž přece rozhodují o sobě sami, mají své záležitosti pevně v rukou, je tady tuhleta věda, experti, internet, mobilní bankovnictví, všechno se ví, a všemu se rozumí. Čemu ne, to se prohlásí za neexistující, a hotovo; krásná práce, že. Nad tím a těmi, kdo v Něho věří, leda shovívavě se usmějeme. Ostatně – tyhle věci o stvoření vysvětlil a všechny mýty rozprášil Darwin. Jenže co se dá dělat, zvyk je zvyk, tradice půl zdraví, dítka chtějí stromeček a dárky, dospělí koneckonců také, takže to (zatím) budeme slavit – ale po svém, a Stvořitele z toho vynecháme; oficielně zcela jistě. Budeme nakupovat, konzumovat, pořádně se najíme, ozdobíme a rozsvítíme stromeček. A uděláme trhy. Duchovní stránku odbudeme konstatováním, že jde o křesťanský svátek, a že Kristus stejně buď neexistoval a přec-li, určitě se narodil jiného dne.

Jako by snad na tom záleželo, zda Kristus narodil se o týden dříve, či později! A kdybychom oslavovali jen dar života samotný, bytí ve zdraví pospolu s našimi drahými – což jest vším, jen ne samozřejmostí, a peníze to (zatím) moc nevyřeší – , radost ze shledání, vzpomněli těch, kdo s námi býti nemohou, každý jeden z těch důvodů byl by dobrým, protože obrací naši mysl k nám samým, ku naší podstatě, od věcí hmotných k těm abstraktním.

Jakáž pomoc; kdo´s přesvědčen, že´s vývojovým stadiem zmutované opice, kup si banán a křepči dokola. Kdo´s přesvědčen, že člověk stvořením Božím, jednej a chovej se podle toho.

Přišla opravdová zima. Pivovarské rybníky zamrzly, napadl sníh, celý kraj se zasnil, já jsem uzdravila, a po nějaké době mohla na procházky. Z návrší a polí směrem k Nesměni, i z cestičky, vedoucí po mezi k Vršicům dívala jsem se na Zásmuky, podřimující, s bílými čepicemi na střechách. Potom kraj zalehla mlha, a tuhý mráz ozdobil bělostným krajkovím docela všecko, všecičko, na čem byla ulpěla. Na samém nesměňském okraji obce objevila jsem přepěknou pěšinku, vedoucí nehlubokým úvozem k bývalému zřejmě hospodářství, lemovanou starými švestkami. Za parného letního odpoledne musí tu být příjemné spočinutí na hebké trávě ve stínu těch lety zkroucených stromů. Jen malý kousek od pivovaru, právě na oné mírně stoupající cestičce k Vršicům postavil kdos dobrý lavičku. Od jihu stíněna břízkami, nabízí příjemné spočinutí, čarokrásný pohled do snícího kraje, i na městečko. Ráda sem zajdu, abych také se zasnila, a sytím svůj zrak vší krásou; je tu podobně milo, jako u čaje a bábovky o nedělním dýchánku v parádním pokoji. Bylo to místo libé v zimě, když byly břízky okrášleny bílým hávem, kdy panovalo zde ticho, zbylé ještě šípky svítily se na filigránsky jemných bílých větévkách jako rubíny, jedenkráte mihla se kolem sýkorka.

Totéž místo jest libým i teď zjara, ptačím zpěvem je zde však živo už od časných jitřních hodin, kdy v níže položených místech leží ranní opar, a sluníčko ještě otálí za Bečváry.

Zásmuky jsou mi tak krásny tím vším, co jsem vám těmito řádky vyznala. Jsou mi krásny též svou minulostí, respektive tím, co z ní zůstalo, a životem, jenž odehrával se zde. Svou přítomností však ne, anebo tuze málo. Přítomnost mi činí krásnou jednak stavby a scenerie, o nichž mluvila jsem, a lidé, s nimiž mám to potěšení se setkávati, o nichž hovořila jsem také; kolem však panuje ono bezduché vzduchoprázdno. Jaká škoda …

Cesty však vedou nejen do měst, městysů, městeček, a vsí, ale také z nich; císařská silnice, jež mne sem byla zavedla, může mne právě tak dobře odvést jinamo, a jak tento můj příběh Porciunkulí před rokem začal, tak může touž uzavříti se v tom letošním. Kdo ví. Stane-li se tak, ponesu si na další pouť mnoho, přemnoho krásných, byť malounko smutných, neb zasmušilých vzpomínek: vzpomínek a impresí zásmuckých.

________________________

Tyto mé dojmy původně měly býti otištěny v obecním zpravodaji, radnicí vydávaném čtvrtletníku; podle kollegyně v místě, jíž pro osobní i profesní kvality vysoce si vážím, paní magistry Dany, mohly býti pro obyvatele městečka zajímavým, jak že jejich obec působí na kohos odjinud do ní příchozího. Uveřejněny však nebyly, nebo alespoň ne v době, kdy jsem zde ještě žila. Na tom ale nic není – vždyť vybírati si příspěvků, toť jistě vydavatelovo právo. Jak text sám dává tušiti, Porciunkulí to opravdu skončilo; Zásmuky jsem opustila, a odešla za nabídnutou mi příležitostí do severního českého pohraničí.

Pracovala jsem v oné zdejší krásné imperiální škole jako pomocná učitelka. Situace v našem školství byla jest tristní už roky, pro nekázeň, ba místy bezuzdnou divokost mládeže najmě ve větších městech takřka neudržitelná. Dítka přicházejí do škol, aniž jim rodiči byly vštípeny zásady chování ve škole nezbytného, jakož i poslušnosti, což podle mého odhadu týká se v průměru šesti školáků z desíti. Znajíc o tom, že venkov byl vždy zdravějším města, přijala jsem jedno z volných míst právě pomocné učitelky, jež byla v našich školách zavedena s nástupem inkluse, toho zločinu na vynikajícím kdys školství.

Třída, do níž jsem byla přidělena, sestávala z ještě dosti milých chlapců a děvčat, pročež rychle vytvořila jsem si láskyplný vztah k nim, a oni zas ku mně. Vzdor tomu však necítila jsem se mezi nimi docela příjemně, což vzájemné naše vztahy činilo místy rozporuplnými. Zas a znovu bylo zapotřebí upomínati některé z nich, že při hodině nesmí mluviti, aniž by k tomu byli vyzváni, natož vykřikovati, nebo jinak vyrušovati; přitom bych byla měla za to, že dobře postačí upozorniti jedenkráte, budiž, dvakráte – a budeme s pravidly srozuměni, pominu-li skutečnost, že žákům druhého stupně čili měšťanky už by to vše mělo dávno býti známo, spolu s ostatními ustanoveními školního řádu. Prakticky každou vyučovací hodinu tak byl určitý čas vynakládán na udržení kázně na úkor výuky. Tu a tam mi bylo uloženo suplování ve vyšších ročnících, a tu byla situace ještě mnohem horší, než v mé, nyní už bývalé třídě.

Krom několika málo docházeli žáci a žákyně do školy ustrojeni ledabyle, v otrhaných šatech, neb v teplákách a tričkách i nepříliš čistých. Díl viny jistě leží na rodičích, kteří v době – stále ještě – blahobytu, či alespoň dostatku mnoho nedbali a nedbají ni o kulturu svého zevnějšku, ani o tu svých ratolestí, o nějaké aesthetice už vůbec nemluvě. Pohříchu lze totéž říci též o části učitelského sboru. Budete-li sledovati nějaký biograf z časů první republiky, anebo Druhé velké války, kdy mezi lidem panovala veliká bída, všimněte sobě úborů lidí a mládeže: jak velice byl pečlivý a podle možností co nejúhlednější, všimněte sobě také jejich vystupování, užívaného lexikonu, a vzájemného chování. I lumpové dbali zásad kulturního zevnějšku více. Podobně můžete si učinit obrázek o době ještě vzdálenější z děl – mimo jiných – českých obrozenců, mistrů to pera, a kreslení jím obrazů tak barvitých, že s i jen špetkou představivosti vaše mysl lehko vytvoří z těch slov obraz živý, biograf. Lhostejnost, ledabylost, křupanství, ušmudlanost, a mravní bezvědomí valné části současné společnosti jest zavržení a trestu hodná; věru mnoho jest důvodů, zakládajících příčin k domnění, že vkrátku již staneme se svědky úplného jejího rozkladu, a uzříme i podobu trestu. Nepokora a nevděk za hmotný dostatek či blahobyt, jak nás učí dějiny, zatím totiž vždy trestu došly; ale to bychom museli dějiny znáti, jako žáci dávati ve škole pozor, a býti dychtivi vědění.

Předešlý odstavec mne přivádí ku způsobu, jímž žactvo přistupuje ku svému vzdělání a škole vůbec, což představovalo další závažíčko na pomyslných vahách mého rozhodování ode dne, o němž po prvé pomyslila jsem na odchod ze školy i Zásmuk vůbec; stalo se tak zhruba o pololetí. Z necelé třicítky žáků ve třídě měli zde skutečný zájem o učení toliko dva, neb tři, následováni asi tak pěticí, šesticí dvojkařů, projevujících zájem vlažný; ostatní neprojevovali zájem buď jen místy, vlažný, anebo žádný.

"Musíte umět výkladem zaujmout;" jako bych ta slova, v nichž vskutku mnoho pravdy slyšela. Zde však nejsou při čem, poněvadž tam, kde není ani trocha nezbytného předpokladu, založeného dobrou výchovou z domova, zaujmouti nemožno, anebo jen s obtížemi, a ne nadlouho; kde dokonce odpor proti všem školským pravidlům, i týmž základní slušnosti, kde nevůle ku vzdělávání se, tam už docela ne. Tím spíše pak ne, třeba-li soustavně vynakládati určité úsilí na vytváření a udržení klidu, základnímu to kameni, na němž stojí celá stavba prostředí, v němž všem súčastněným možno pracovati. Ona malá část zájem majících žáků přitom trpí, neboť ráda by se učila, avšak kárá-li vyučující vyrušujících, tratí čas psaním poznámek do žákovských knížek prohřešivších se a podobně, potom nemohou.

Na školách soukromých, placených, odkud disponuji zkušeností dosti bohatou, jest situace diametrálně odlišnou. Tu žáci doslovně visí učiteli na rtech, dbajíce, by neušlo jim ani jediné slůvko výkladu, kladou dotazů, a konec hodiny přijímají s povzdechem, jak rychle ta opět minula. Nejsem však přítelkou takové výběrovosti ve školství, v níž možno-li nejlepší výuky dostane se toliko platícím; přeji si, by naše státní školství vrátilo se opět na tu skvělou úroveň, jíž dosáhlo s koncem Belle Èpoque, s kteroužto myšlénkou i vstupovala jsem do služeb školy zásmucké. Než není-li společné vůle, není-li toto cílem v prvé řadě rodičů samých, zřizovatele školy, a jejího vedení, tu s několika pouze kollegy téhož smýšlení nelze v tom díle uspěti; ne za současného stavu společnosti.

Jeden zájem ale žáci mají, naneštěstí neobyčejně zkázonosný – mobilní telefon, jehož se chápali se zvoncem, oznamujícím konec hodiny.

Mobilní telefon s připojením na internet a k sociálním sítím shledávám po této své zkušenosti opravdovým Zlem; jeho prostřednictvím dostává se k dětem vše, co kdosi přeje si vložiti do jejich mladých, neznalých, nezralých posud myslí, jaké proto v zasévaném nedovedou ono zlo rozeznati, a se brániti. Je to právě doba postupu z prvého na druhý stupeň, z obecné do měšťanky a dvanáctý as rok věku, kdy rodičové i učitelé citelně pozbývají vlivu na dítka a mládež, zatímco zmíněné vlivy vnější nabývají vrchu. Hřebíkem do rakve budoucí vzdělanosti pak spatřuji umělou inteligenci. Pensum lidstvem poznaného, a tudy i vědomostí v průběhu jeho existence rostlo, zákonitě tedy různilo se do oborů a podoborů, aby bylo jednotlivcem pojmutelné. Rostlo to pensum přibližně do druhé poloviny minulého století, od které doby už zaznamenáváme pouze rozvoj technologií, avšak ne poznání – žádné další objevy fysikální, medicínské, jen málo nového v poznání lidského mozku, neb Vesmíru. Při čemž o energetické složce lidské bytosti jest důsledně mlčeno. Zamyslete se každý sám nad otázkou, kdo že by chtěl vést vašich ratolestí ku používání umělé inteligence místo té vlastní; víme-li, že ku zdravému jejímu vývoji třeba nemálo treningu, pak takový nebude to s vaším dítkem myslit dobře, o národu nemluvě. Nevzdělaný a hloupý národ totiž lze ovládati velice snadno, zatímco ten vzdělaný a bystrý nelze ovládati – ve smyslu manipulace – vůbec.

Děti z mé bývalé třídy užívaly lexikonu v lepším případě hrubého, nezřídka ale zaslechla jsem i sprostých, ba tak oplzlých výrazů, až měli bychom tím býti zděšeni. Přitom některé dívky často ani v nejmenším nezadají si ve sprostotě s chlapci. Nechovají se už jako dívky, nedovedou to. Chovají se jako tvorové ženského pohlaví, přičemž jemná a něžná ženská jejich podstata zasuta hluboko pod nánosem všeho jedu modernismu, jenž do jejich myslí vpravován zvnějšku, a čest budiž pouhým několika málo výjimkám se zřejmě dobrým zázemím rodinným, moudrých a obezřetných rodičů, znajících o tom, co jejich dítka ohrožuje. Jsem tomu hluboce, opravdu hluboce smutna. Školní řád žactvu ukládá, by do vyučování docházelo v čistém a upraveném oblečení, pohříchu vedení školy s učitelským sborem toho nevymáhají, ani nevysvětlují, proč je tak správně, a čemu to slouží, poněvadž zčásti snad o tom neznají, z části větší pak nemají už sil, by chápali se rodičům náležejícího úkolu.

Mnozí žáci též odnášejí si na vysvědčeních známek, jaké neodpovídají jejich znalostem, protože jak se domnívám, počet propadlých by byl tak vysoký, že by nutně vedl ku zhroucení výuky, rozruchu, nevoli, a pořádné ostudě. Jak nesmírně zlé to jest, jak velmi temná to hrozba pro budoucnost národu, toho bojím se domýšleti a jen podotknu, že mé shledání nepřehání ani o vlas.

Toliko dvakráte za celý školní rok přišli žáci – mimo jen několika – do školy ustrojeni tak pěkně, že byla radost pohledět: děvčata v šatičkách a učesaná – ani to už totiž dávno není pravidlem – , chlapci v slušných kalhotách a košilích, někdy doplněných žaketem. Správně uhodnete, že stalo se tak u příležitosti fotografování tříd, a odevzdávání vysvědčení na konci školního roku. Jaké pokrytectví, není-liž pravda ? Celý rok chodíme jako trhani, ale na obrázcích chceme vyhlížeti hezky.

Rozporuplnost mého vztahu k žactvu projevovala se též v kontextu předešlého odstavce. Jakkoli totiž cítila jsem k nim pro popsané vlastnosti a chování odtažitost, přec mne potěšilo, když mne – i o prázdninách – najmě zdejší děvčata a hoši na potkání zdravili, i spatřili-li mne zdálky, a ráda jsem pozdrav opětovala. Domnívám se, že tato rozporuplnost přetrvá, neboť vzpomenu-li na ně – majíc mnoho nač, oddávám se vzpomínání tuze ráda – , upamatuji se na to i ono, a budu jich litovati, neb lhostejno to všecko měla jsem, a mám je ráda – vždyť jsou to lidé jako já, a žijí právě tak těžký příběh, jako byl jest ten můj.

Genius loci této – jistě, že nejen této – krásné imperiální školní budovy sláb tak, že vnímají jej už jen ti nejcitlivější. Chopivše se moci tak zvaní demokraté – kdos pečlivý, vezmi dobrý naučný slovník, vyhledej v něm význam řeckého demos kratos, a vkrátku dopátráš se podstaty této lidem předhozené vějičky – , jali se pilně přemalovávati vývěsních štítů.

Ve vstupní hale horního vchodu do školy, kudy se vchází k šatnám, na zdi umístěna pamětní deska, zasazená sem staviteli budovy pro upomínku budoucím pokolením. Praví toto:

"Budova tato vystavěna byla v jubilejním roce 60ti letého panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. roku 1908, kdy starostou okresu kouřimského i města Zásmuk byl Antonín Šál.

Členové místní rady byli: Antonín Šál předseda

Jan Liška náměstek starosty

Václav Vendl

František Hraba

Alois Brandeis za velkostatek

P. Antonín Klenka, děkan

Jindřich Peklo, řídící učitel

Václav Hokynář, za obec Nesměň

František Šebesta, za obec Mlíkovice

František Hošek, za obec Sobočice

Budovu projektoval a vrchní dozor na stavbu měl král. český zemský vrchní inženýr Karel Pokorný. Stavbu provedl architekt Čeněk Křička, stavitel v Praze.

Zvýrazněná část textu byla jest jakýmsi matlalem zamazána tmelem, by nebyla ku přečtení. Pomocí archu tenkého papíru a kousku uhlu jsem text z desky přenesla, a zde uveden úplný. Lež má krátké nohy, praví se, a kdyby i byla deska ta ze zdi vytržena, by zbavili jste se nepohodlného vám svědectví, každý už nyní bude znáti o tom, komu zásmučtí povinováni vděkem za svou školu, i u jaké příležitosti tato vystavěna.

A zamazaný nápis na atice "Obecná a měšťanská škola chlapecká a dívčí" ? Prakticky vše bylo třeba přejmenovat, by nebylo vzpomínáno na to, co bylo dříve, a zaměstnat lid tak velmi, aby neměl na vzpomínání pokdy; aby nezjistil, že to neb ono snad bylo dobré, lepší toho současného. Mohlo by s tím zjištěním přijít i k myšlénce vyhnání vlastizrádné vlády, otravující mysli dítek jedem zvrhlostí, označováním sodomie za normu, a podobnými zhůvěřilostmi. Tehdy před sto sedmnácti lety byl náš národ mravný, ctil – jakkoli snad poněkud křivolace – Stvořitele, s dědictvím po předcích zacházel s úctou a pokorou, vědomý si svého lidského důstojenství znal, co jest Krása, tvořil ji, a v tom duchu postavili vaši předkové i tuto školu.

Co ještě jest lží, již tisíckráte během čtyřech posledních pokolení zopakovanou lidé přijali za pravdu ? Jaká ještě část našich dějin postavena na lži ? A lhali-li o jednom, o čem lhali ještě ?

Těchto a podobných otázek měl by sobě zvídavý člověk otevřené mysli klásti, na takových, mimochodem, stojí ono – dnes tak často bez pochopení podstaty frekventované – kritické myšlení, jež obnáší umění právě podrobovati celek analýze, zkoumati pravdivost jednotlivých jeho částí, zvažovati možnost, respektive proveditelnost toho či onoho s přihlédnutím ku technickým a jiným možnostem té které doby, klásti si otázek, vyhledávati odpovědí, a podle nalezených korigovati obraz celku, včetně svého názoru. Posledně jmenované přitom vyžaduje určitou velikost osobnosti, zmíněnou otevřenou mysl, a – to přede vším – ego pod kontrolou.

Že k tomu třeba též nemála vědomostí, nemalého pensa encyklopedických znalostí, cvičeného intelektu, též obecný přehled – potřebujete ku př. vědět, kde čeho hledati, kam se obrátiti pro jaké informace – jistě netřeba zvláště zdůrazňovati.

Naše ego totiž obvykle velice urputně brání nám přiznati omyl, poněvadž mýlili-li jsme se, pak to znamená, že jsme omylní, což dále znakem nedokonalosti. Aby toho nebylo málo, v mysli mohla by se objeviti pro dosavadní illusi, či obraz celku, chcete-li, tato zkázonosná otázka: "mýlil/a-li jsem se v tomto, v čem jsem se mýlil/a ještě ?" A celá, s takovou námahou vytvořená illuse sesypala by se třebas i během jediného odpůldne, jak dobře patrno. Rovněž tak z uvedeného dobře vidno, že mnohem, mnohem snazším a pohodlnějším jest setrvati v omylu, umlčeti v sobě každý hlas pochybnosti, o to zarputileji brániti dosavadní své přesvědčení než přiznati, že jsme byli obelháni a oklamáni. Přitom – býti oklamáni nečiní nás samé nijak špatnými, alebrž těch, kteří nás obelhali.

Jedno staré anglické úsloví praví, že "all is otherwise," čili že "všechno je jinak;" nuže, bylo ku příkladu překotné a houfné přejmenovávání ulic a míst měst a obcí zemí koruny české vskutku projevem po staletí potlačovaného cítění národního, nebo bylo jinak i tomu ? Podotýkám, že tuto jde z mé strany o otázku ryze rhetorickou. Citované úsloví pochází z minulosti velmi už vzdálené, kdy skupina Dvanácti plus jednoho – o níž, jak se domnívám, žádný z vás až do této chvíle neslyšel – teprve započala dílo zkázy "staré dobré Anglie." V našich zemích nebylo tomu o mnoho jinak. Zejména místa, nesoucí jméno Jeho Veličenstva, císaře Františka Josefa I., byla přejmenovávána; vladař tento přitom buď přímo rozhodl o vybudování bezpočtu staveb, zařízení, a institucí, jichž financoval buď úplně, nebo na ně významnějším či méně obnosem přispěl – ku př. též na stavbu našeho Národního divadla, jehož stavbu podporoval, o její průběh se zajímal, a několikráte ji i navštívil, aby po požáru poslal další peněžní příspěvek na znovuzřízení. Rozumí se, že jména příslušníků dynastie, spolu s těmi našich vlastních šlechtických rodin byla rovněž šmahem odstraňována, lhostejno zda v minulosti stála proti národu, či naopak za ním a za zemí, jež byla jim vlastí, k níž chovali se s úctou a láskou, jež jí přísluší, kterou rukou společnou se svým lidem budovala, a o jejíž rozkvět pečovala.

Po původních informacích – sděleních těch, kdo tehdy žili – dnes třeba pátrati, složité to však není: měla-li bych posloužiti obecnou radou, tu navedla bych poznání chtivého čtenáře, by vzal útokem antikvariáty, a v nich pídil se po dílech, sepsaných a vydaných před rokem 1919, 1948, a konečně 1990. Dobrými prameny jsou díla ku př. F. Palackého, M. Pelzela, J. Svátka, dále obrozenců, a i některých autorů z doby pozdější, z nichž mohu jmenovati Karla Čapka a Františka Kožíka, jejichž díla vynikají ve všech ohledech – čistotou jazyka, hbitostí pera, najmě však šíří a hloubkou záběru. Každý spisovatel měl oko pro určitou podrobnost, a třeba tedy čísti nejlépe všech, byste si utvořili obrázek z co nejširšího sdělení, vícerých pramenů. Dostupné jsou – zatím – též internetové stránky o naší historické šlechtě, kde péčí tvůrce a správce nalézti zas jiné informace o starých českých rodinách.

V dolejší vstupní hale zásmucké školy za obkladem stěny umístěna prsť od Zborova a od Sokolova, o čemž sdělují tabulky; umístěny tamo v době, kdy národ ještě byl na se hrdým, a dbal o výchovu své mládeže, jež jest jeho budoucností v tom duchu, jakkoli nová moc retušovala minulost podle svých představ tak, by přede vším jí sloužila ku slávě, plijíc na všechny a vše, co bylo dříve. Dnešní mládež míjí ony tabulky bez povšimnutí. Slova "vlast," "národ," a související nezaslechnou, jak je rok dlouhý, učební osnovy dějepisné jsou upraveny a upravovány, pročež neznají o ničem z toho, než letmých, kusých zmínek. Ti jen, kdo navštěvují dějepisný kroužek, snad znají o něco více.

Na zdejší škole působí vpravdě vynikající učitelky českého jazyka, předávající jej v podobě velice pěkné, jakkoli tato, jak už tomu bývá, poplatna době. Od vyučujících ostatních předmětů však žáci slyší češtinu krajně nespisovnou, nezřídka mluvnicky chybnou, anebo přinejmenším nedokonalou, přičemž obávám se, že označivši ji za nedokonalou dopouštím se eufemismu. Žáci vkrátku usoudí, že – přibližně – správně a pěkně patří se mluviti pouze v hodinách jazyka českého, a mimo těch mluví, jak již nastíněno. Do českých vět často míchají zkomolených anglických slov, przníce tak jazyky oba, nevládnouce dobře ani jedním. Že "dělají to tak všichni," namítl by snad kdo z vás ? Že všichni chodí v teplácích, legínách, neb otrhaní ? Za prvé tomu tak není, a za druhé – a to zejména - , skutečnost sama, že cos dělají všichni naprosto neznamená, že dělají správně; v drtivé většině případů, jak nás učí dějiny, bylo tomu přesně naopak, a ani dnes není tomu jinak.

O každém pondělním ránu vysílána školním rozhlasem relace, v níž vybraní žáci sdělovali škole o zážitcích své třídy z výletu, soutěže, neb návštěvy zajímavého místa. Byly ty relace připraveny opravdu mizerně, pokud vůbec; o jazyk, sloh, ani mluvnici žádný vyučující zřejmě nedbal, pročež většinou byla bídná, jako byl i mluvený projev. Co však ve mně vyvolávalo hněv, tím byl úvod – znělka relace, německým dítkem žvatlavou němčinou zpívaná písnička přituplého obsahu. Jistě, jsme-li dětmi, jsme hraví, vím; avšak i ta hravost musí vésti někam dál, k něčemu vyššímu, složenějšímu, jak učí nás dílo Comeniovo, a jak i sami cítíme. Znělka ta používána po celý školní rok; bylo ji tak poslouchati také ve dnech výročí okupace českých zemí Německem, jako i ve dnech osvobození. Rozumí se, že osvobození Rudou armádou nebylo připomenuto ani jediným slovem; kolektivnímu Západu podlézající, zaprodaná současná vláda na Rusko plila a plije, až těm panákům sliny od hub létají, a stošestatřicet tisíc padlých vojáků armády osvoboditelky nejrůznějších národností nestálo za zmínku ni škole, ani radnici. Bez každé vzpomínky zůstali i padlí z řad vlastního národu, z našich rodin. Někteří politikové a členové vlády bratří se již drahnou dobu se Sudetoněmeckým landsmanšaftem, pohrobky Henleinovy sudetoněmecké partaje, jejíž sjezd byl začátkem léta tohoto roku avisován – do města Brna. To vše podkreslováno trvající mediální kampaní, připravující národ na válku s Ruskem, a vybízející k uskrovnění se, by mohlo býti zbrojeno, americký vojensko-průmyslový komplex nacpal si kapsy našimi penězi, a lid obrán o to, co mu ještě zůstalo. I když vlastně co: spalovací motory budou zakázány, krby v našich domovech také, plynové kotle jakbysmet, připočtěmež emisní povolenky, lupičská daň z nemovitosti nakonec naroste do takové výše, že ji lidé neunesou, nezapraví, důsledkem kteréhož deliktu vůči berni budou jim jejich rodiči a předky vystavěné domy a domky zabaveny, ergo už nebude mnoho co ztratit. Mimochodem, když už jsem u toho: daňové zatížení lidu českých zemí již dlouho přesahuje padesát procent; nemohu odolati říci – to byly časy, když byl vybírán desátek, což ? Avšak běda vám, kdybyste protestovali, poněvadž to by demokracie ocitla se v ohrožení, a bylo by s vámi jaksepatří – po demograticku – zatočeno. Slava !

V poslední školní den však viděli jste všude jen samé úsměvy, jako by vše bylo v tom nejlepším pořádku.

Ať už při výuce, jako i v běžném kontaktu je mi vlastním hovořiti spíše tiše, neb mě, a snad i posluchačům tak snáze soustřediti se na obsah sdělovaného. Snažím se dbáti kultury stolování, nechovati se hlučně, při práci mám ráda každého chvatu zcela prostý klid, jelikož za těch podmínek lidská naše mysl odevzdává nejvyšší výkon. Prostředí sborovny zdejší školy však takové nebylo; není zde kabinetů, není zde místa. Na prvém stupni vyučující pedagogové dokonce nemají ani sborovnu, nemají koutek, kam by si odešli o přestávce odpočinout, nebo vypít kávu, navíc musí zastávati dozor.

Kollegyním a kollegům vykám, přičemž nejde o projev odtažitosti, jak mnozí mylně se domnívají, nýbrž úcty a respektu ku jejich osobnostem. Rovněž tak vykám i žákům; zde však byla jsem jedinou, kdo se držel takto kultivovaných společenských způsobů. Má-li vše býti jak náleží, práce musí těšiti všechny súčastněné, při čemž nutně musíme se navzájem držeti v úctě, a to včetně žactva, rozumí se samo sebou. Patřím do světa, kde v odpověď na pokyn dáváme "prosím," jde-li o žáka, pak ten připojí úklonu alespoň hlavou, respektive kompliment, jde-li o dívku. Právě tak frekventovaným jest "děkuji." Že jde o manýru starou, chce snad kdo namítnouti ? Ovšem, že ano; jest však hrubou chybou zaměňovati význam výrazů "starý – nový" s "dobrý – nedobrý," v daném případě pak "způsobný – nezpůsobný," anebo ještě výstižněji "vybraný – chámský." Leč pro tu znalost významů bychom při vyučování, konkrétně v hodinách jazyka českého musili dávati pozor, a také čísti; dobrých, tou nejrozvinutější podobou našeho jazyka napsaných knih.

Ano, jsem v tomto docela osamocena, jak se zdá; to však samo o sobě naprosto neznamená, že tomu tak není, že s ohledem na lidskou důstojnost, uhlazenost, a společenskou kultivovanost nejednám správně. Toto své přesvědčení a zásady druhým nikdy nevnucuji, toliko předkládám vlastním příkladem; poněvadž však jsem osamocena, a to vše, o čem zde svěřuji nebylo v mých možnostech změnit, pak nezbytně musila jsem odejít, neboť zůstala-li bych, podílela bych se popsaném stavu, nesla svůj díl viny na budoucích důsledcích, a toho nebude.

O letošní Porciunkulské mši, jakémsi mém rozloučení se Zásmukami, opět potkala jsem v kostele několik mých zdejších už přátel; jedno setkání však bylo nové. Bylo neobyčejně milé, a díky tomu řízení Prozřetelnosti mohli jste na konec o mých dojmech zde čísti. Jsem velice ráda tomu, že mi bylo popřáno s vámi takto se rozloučit.

Znáte výrok mistra Jana Husa, českého našeho kazatele, jímž v jedné větě shrnul vztah člověka ku pravdě ? Ne-li, vyhledejte si jej, možností dnes máte přehršel. Je-li něco na tomto světě hodno, abychom to učinili jakýmsi řídícím algoritmem našich životů, pak je to právě to.

Technologií, všelijakých udělátek, rozličných technických pomůcek a vymyšleností za našich dnů máme, jak už praveno, nepřeberné množství. Některých užívám také; v předešlé profesi zacházela jsem dokonce s technikou, jež výsadou nepočetné skupiny privilegovaných, vysoce kvalifikovaných. Než naprosto nemám v úmyslu nuditi vás vyprávěním o sobě – ta zmínka má toliko ozřejmiti můj vztah k technice. Co chci v tom kontextu říci na sám závěr budiž určitým varováním: vězte, že cokoli už nám dáno pro pohodlí, ulehčení práce, či usnadnění živobytí, jakákoli už vymoženost, které my nepoužijeme k rozvoji duchovní složky naší bytosti, ta se obrátí proti nám. Ať už je to telefon, internet, automobil, dům, peníze, vždy nechť platí: sluha, či prostředek – ano; smysl života – nikdy.

Přeji vám všem, i vašemu posud vždy půvabnému městečku všeho dobrého.

J. Langenau

_